O nás
Naše děti
Kontakt
Downův
syndrom
Nejbližší akce
OVEČKA, o.p.s.
Nejbližší akce
Ahojte všichni!
Tenhle rok přinesl tolik nových věcí! Vezmu to pěkně popořadě.
Loni jsem vám vyprávěla o tom, jak pořád píšu a píšu a píšu a že z mých spisů možná někdy uděláme knihu. Tak si představte, že ta kniha už je na světě! Semlelo se to všechno tak rychle, že jsem se ani nestačila rozkoukat a má první knížka byla na světě. Ilustrovaly ji dvě moje kamarádky – Zuzka a Eliška – a skromně přiznávám, že jsem na toto dílko opravdu hrdá. A tak píšu stále dál a dál a někdo se mě občas ptá, kdy vydám další knihu. To já ale nevím, myslím si však, že to nějakou dobu potrvá, protože napsat spoustu povídání, to není problém, ale napsat dobrá povídání, to už tak jednoduché není.
Loni jsem vám také vyprávěla o tom, jak mě naši nutí jezdit na svém vlastním kole, že Bizo je už na mě malý. No, tak došlo na nejhroší a naši Bizoa prodali. Je pravda, že už jsem se při jízdě na něm téměř kopala koleny do brady a taky že mamka byla po jízdě se mnou schvácenější a schvácenější, ale stejně jsme si ho ještě mohli chvíli nechat. Mamka by se vytrénovala, já bych našla nějaký způsob, jak si bradu neomlátit a bylo by to. Jenže s našimi nebyla řeč… Ještě horší bylo, že co se jízdy na kole týče, vzal si mě do parády táta, protože mamka pravila, že není schopná mě naučit samostatně nasedat. Zpočátku našich tréninků jsem aspoň řvala jako tur, aby celé sídliště vědělo, že jsem mučena. Jenže táta je neoblomný, a tak jsem nakonec musela povolit já a prostě jsem se to nasedání naučila a nakonec jsem i zjistila, že jízda na kole je celkem pohodová záležitost. A tak jsme začaly s mamkou jezdit na tancování na kole, a taky na zahradu a všude možně po městě a nakonec to vše vyvrcholilo naší letní dovolenou, kdy jsme celá rodina spolu s naší kamarádkou matematičkou, která mě učí ve volných chvílích matiku, vyrazili na týden na cyklodovolenou. Samozřejmě jsem nesměla ztratit tvář, a tak jsem po cestě různě hudrala, ale když jsem viděla, jak jsou naši nadšeni, že mi to jezdí a že jsem schopná takovou dovolenou zvládnout, pozvolna jsem s tím přestala a začala jsem při jízdě zpívat. Během dne jsme vždy ujeli kolem 20ti km, to jsem stihla přezpívat všechny oblíbené písničky od Svěráka a Uhlíře třeba i pětkrát… Dovolená byla hezká, navštívili jsme cestou totiž i několik našich známých. Jediná nehoda se mi přihodila, když jsem se jednou rozjížděla a nějak špatně jsem stočila řidítka, načež jsem skončila v příkopu. Máma začala šílet, že jsem se určitě děsně zranila, tak mě musel vylovit táta. Nebylo mi vůbec nic kromě malého škrábanečku a toho, že jsem byla doslova od hlavy až k patě celá od bláta. To mě hnětlo nejvíc. Naštěstí jsme byli už jen kousek od našich kamarádů, kde jsem se pak mohla vysprchovat a nechat si vyprat oblečení. Pak už to bylo zas dobrý.
Když už mluvím o prázdninách, loni jsem vám vyprávěla, že jsme byli na táboře a že zas letos pojedem. Tak jsme fakt jeli. Stejně jako loni – my se ségrou na dívčí tábor a brácha na klučičí. Moc pěkně jsme si to užili i letos, včetně jednodenního puťáku s plánovaným nocováním pod širákem. To nocování se uskutečnilo jen napůl, protože v noci začalo lít, a to tak, že nás ani plachty nemohly ochránit a my se uprostřed noci museli přesunout do tábořiště do stanů. Vedoucí ale byli prozíraví, a tak celý puťák vedli tak, že jsme ho završili kousek od tábořiště, tudíž noční přesun nebyl tak náročný. Navíc já a ještě pár holek se vezlo autem. No, jak říkám, užili jsme si to náramně.
A co škola? Taky novinka! Za á už jsem šesťačka a za bé ségra odešla do primy na gympl, takže už nejsme spolu ve třídě. Nevadí nám to ani jedné:). Mám nové kamarádky, protože ty moje staré mi taky odešly na gymply. Ale kamarádíme pořád dál – když je mi smutno, vezmu telefon a zavolám jim. Pozvala jsem si je na narozky a taky už u mě byly na návštěvě jedno odpoledne. Teď už víme, které odpoledne v týdnu máme všechny tři volno, takže je můžu čas od času pozvat na pokec. Jinak se ve škole učím pořád dál a stejně jako každý rok – matika s paní asistentkou, z němčiny jsem osvobozená, takže tyto volné hodiny využíváme s paní asistentkou k dokončení toho, co jsem třeba v nějakém předmětu nestihla, nebo k procvičování matiky či čehokoli jiného, co je zrovna třeba, a jinak se učím ve třídě totéž co ostatní. Učiva je více, to jo, ale naši mi doma pomáhají, hodně se mnou opakují, a tak si vše celkem dobře pamamtuju.
Pořád chodím na scénický tanec a na klavír a od nového školního roku nově taky na dramatický kroužek do Ovečky. To je moc fajn, protože se tam vidím s dalšími svými kamarádkami a kamarády, které mám tak ráda, a navíc si tam užíváme spoustu zábavy.
No, tak takhle to se mnou vypadá. Mějte se všichni krásně a já se za rok zas ozvu:).
Vaše Anežka
Svět mýma očima
Svět je hezký, protože ho mám ráda. Mám tu kamarády, rodinu, můžu tu dělat, co mě baví.
Svět bez kamarádství by byl prázdný. Holky ve třídě jsou pro mě parta. Jsem pro ně důležité a jsme kamarádky. Ale láska je něco víc než kamarádství. Když jsem sama zjistila, že Jožin je trapný s těmi jeho topinkami (na adaptačním kurzu říkal, že je topinkář), tak jsem se zabouchla do Lukáše H. Přišel k nám z céčka. Mám ho ráda, protože je ke mně milý. I Jožin ze začátku byl milý, protože na adapťáku první den mi chtěl pomoct s krosnou. To bylo milé, ale teď mám prostě ráda Lukáše. Díky lásce je svět velmi příjemný.
Svět to je taky rodina. Rodinu mám taky ráda, zvláště sourozence, i když se někdy pohádáme třeba kvůli tomu, na jaký film se budeme dívat. Samozřejmě mám ráda i rodiče a ostatní členy rodiny. Bez nich bych se ve světě nevyznala.
Na světě můžu taky tancovat. Tancuju moc ráda, protože doma, když táta hraje na harmoniku, začala jsem si k tomu zpívat a tancovat. Až maminku napadlo, že bych mohla začít chodit na tancování do DDM (Dům dětí a mládeže). Když tancuju, zdá se mi svět veselý. Kromě tancování mě baví i plavání. Plavání je super. Chodím plavat dost často. Hodně mě baví potápět se a plavat pod vodou.
Bez zvířat by svět byl divný. Když byl na živu babiččin pes Miky, mohla jsem si ho pomazlit. Měla jsem velikou radost, že s ním můžu jít ven. Škoda, že už tu není, svět bez něj je smutný stejně jako bez dědy anebo, když se někomu něco stane. Byla jsem hodně smutná, protože jednou přišel táta z práce a měl něco se zádama. Mamince vyprávěl asi toto: Když jel z práce, tak asi čekal na semaforu a jelo auto, které naštěstí zabrzdilo. Táta nasedal a asi špatně vstal a vyhodil si záda. Bylo mi to moc líto a svět se zdál černý.
Jindy je svět zajímavý. Když k nám chodil do třídy Vojta, to je syn zástupce ředitele, tak mě jenom někdy zajímalo, co už vynalezl, ale pak už mi to lezlo krkem. Jsem moc ráda, že jsem se ho zbavila (odešel na gymnázium). Zajímavé je také, třeba když jedeme na výlet.
Doufám, že taky svět máte rádi!
ANEŽKA
Anežka dříve ZDE
<
>