OVEČKA, o.p.s.
Ahojte všichni,
rok se sešel s rokem a jsem jedenáctiletá slečna.
Raději se označuju jako pejsek Gregor, než jako slečna,
ale když jinák nedáte (a já vím, že nedáte), tak tedy ano, jsem slečna. Od září chodím do čtvrté třídy spolu se všemi spolužáky jako dosud. Vím, co vás zajímá! Učím se totéž jako ostatní? Ano učím, akorát v matyce postupuju pomaleji, takže jako loni i letos část hodiny trávím s paní asistentkou ve vedlejší učebně, abychom se se spoužáky nerušili. Ale začátky a konce hodin jsem se třídou i při matyce a když mají třeba pětiminutovku, já ji píšu taky, ale se svými příklady, když je nějaká hra, hraju taky, ale dostávám své příklady a tak podobně. Ostatní předměty se učím stejně jako všichni ostatní. Jestli píšu diktáty? Píšu a dostávám jedničky! Aha, vy si myslíte, že pro mě má paní učitelka jinou stupnici hodnocení. Tak to se mýlíte. Nemá! Taky už jsem dostala od začátku roku dvě trojky, ale jinak mám vesměs jedničky a občas nějakou dvojku. A jestli píšu písemky? No jistěže píšu, proč bych nepsala. Se stejným zadáním? Ano, se stejným zadáním jako ostatní. A ještě vás zajímá, zda mám i angličtinu. Ano, už druhým rokem.
Já se na vás nezlobím, že se tolik ptáte. Vím, že mám Downův syndrom a že lidem s Downovým syndromem jdou některé věci pomaleji a tak. No, tak vás zajímá, jak to jde mě, a já vám to ráda napíšu.
Taky se už druhým rokem učím hrát na klavír. Vystupovala jsem už na několika koncertíkách, ale třeba taky na velikém koncertě v Třeboni na zahájení jejich hudebního festivalu. Ne, nehrála jsem dlouho, jen dvě krátké skladby, ale ten pocit, stát na pódiu v divadle před tolika lidmi, to vám bylo něco!
Tento školní rok jsem začala chodit na kroužek scénického tance! Strašně moc jsem si přála někam na tancování chodit, zatímco Barunka (ségra) s Vašíkem (bráchou) toužili chodit na kroužek lezení. Mamince se nakonec podařilo naše přání splnit. Barunka s Vašíkem chodí na stěnu každé úterý a já mám ve středy tancování. Jsem šťastná a středa je jeden z mých nejoblíbenějších dní.
A pak mám taky moc ráda pondělky. To totiž zůstáváme do tří ve družině, jinak chodíme domů po obědě, a to dokonce dvakrát týdně úplně sami (všichni tři společně, ale bez dospělého). No ale v ty pondělky zůstáváme do tří ve družině a já tam mám teď skvělou kamarádku!!! Nějak jsme se daly dohromady a celou dobu si spolu hrajeme. Nedávno mi dala oříšek na důkaz toho, že jsme nejlepší kamarádky. Není to nádhera? Taky máme novou kamarádku u nás v domě. Tedy ona není nová, bydlí tu už dávno, tak jako my, ale až teď v září jsme se daly dohromady a občas na sebe zazvoníme a jdeme si hrát ven nebo k nám nebo k nim. To si hrajeme společně i s Barunkou.
A teď vám musím ještě napsat, jaké bylo léto. My byli se sourozenci totiž prvně v životě na táboře!!! Týden jsme žili ve stanovém táboře v lese nad Vimperkem (to je na Šumavě, pokud to u nás na jihu neznáte). Byla to nádhera! Povídání, jaké to tam bylo, přikládám níže a upozorňuju, že to jsem psala opravdu sama (ve škole v rámci slohu) – tento text totiž sice vypadá jako ode mě, ale vy stejně poznáte, že ho nepíšu já, ale moje mamka. Ale konzultuje ho se mnou, to zas jo. No ale zpět k prázdninám. Ještě jsme byli týden v Maďarsku, kde jsem se konečně naučila sama plavat. Vážně sama. Mamka mě to chtěla naučit už dlouho, ale já si na to chtěla přijít sama, takže její snahy byly k ničemu. Zato ty moje! Prostě už plavu. A pak jsme byli týden na kolech!!! Paráda. Jela s námi i naše rodinná kamarádka Magdička. Ona je nejchytřejší ze všech a je velká matematička. Celý týden jsme se spolu učily matyku. Ona ji studuje v Paříži na Sorboně (já přesně nevím, co to znamená, ale asi něco hodně významného) a je tam prý nejlepší studentkou. Takovou já mám kamarádku! Ten týden na kolech se nám všem moc líbil. Vždy přes den jsme někam jeli, a pak spali ve stanech. Dvakrát jsme stanovali u přátel na zahradě a jinak v kempech. Jezdila jsem s maminkou na našem dvoukole, ostataní měli každý své kolo. Mamka si občas stěžovala, že se jen vezu a nešlapu, ale to nebyla pravda. Já šlapala a navíc jsem maminku po každém vyšlápnutém kopci pohladila po zádech. To se jí líbilo:). Část prázdnin jsme také byli u dědy v Litoměřicích. To s námi jela i budějická babička, aby taky měla nějaké prázdniny. A ještě jsem zapomněla říct, že jsme celý červenec hlídali kamarádům pejska. Hodně byl u babičky, ale často taky s námi na zahradě.
A teď to nejdůležitější. K 11. narozeninám jsem dostala úplně nové krásné lesklé kolo!!! Já už totiž poněkud odrůstám našemu dvoukolu a naši začali uvažovat, že mi koupí nové samostatné kolo. Nakonec nám pomohli zaměstnanci Essoxu, kteří mezi sebou vybrali peníze, které chtěli dát někomu, kdo by je potřeboval. Dostala jsem je já na kolo. Ze začátku jsem se bála na něm jezdit, ale maminka zas ochotně běhala vedle mě a uklidňovala mě, že to zvládnu. A pak jsem to začínala zvládat, až mě jednoho dne odpoledne táta vzal, že on pojede na svém kole a Barunka na svém a Vašík na svém a já také na svém. Maminka nebyla doma, takže o tom nevěděla. Jeli jsme do obchodu asi dva a půl kilometru od našeho domu. A já to dala! Maminka říkala, že kdyby to věděla, umřela by strachy. Ještě že o tom nevěděla. Teď už jezdím takhle i s maminkou – ona na svém kole a já na svém. O podzimních prázdninách jsme jely na kolech na Hlubokou. Byly jsme doma jen mamka, Barunka a já. Tak jsme vzaly dvoukolo a moje kolo a s Bárou jsme se střídaly – chvíli já sama na kole a ona na dvoukole, a pak zase obráceně. Zvládly jsme to bez problémů. Mamka byla šťastná. Já to zas tak neprožívám, ale v skrytu duše jsem na sebe taky hrdá, že už takhle dokážu sama jezdit na kole.
A teď už mi nenapadá, co bych vám ještě napsala, takže pro tentokrát končím.
Vaše Anežka
Anežčino vyprávění o pobytu na táboře (bez jazykové korektury):
Tábor Vimperk Jižní kříž
Jeli jsme na tábor pod Vimperk a spali jsme ve stanech s posadou každý ve dvojicích. Stany byli očíslované a já a Bára jsme měli číslo 23. Hlavní vedoucí se jmenuje Karel Bušta. Náš vedoucí se jmenuje Daniel Králík pomáhal nám dětem vařit a nosit dřevo. Taky každý večer byl táborák, mohli jsme si vybrat buřt, sýr, chleba a salát mě to chutnalo. Byla tam i zdravotnice a u sebe měla moje prášky. Hráli jsme hry. Byla to legrace, bavilo mě to.
rok se sešel s rokem a jsem jedenáctiletá slečna.
Raději se označuju jako pejsek Gregor, než jako slečna,
ale když jinák nedáte (a já vím, že nedáte), tak tedy ano, jsem slečna. Od září chodím do čtvrté třídy spolu se všemi spolužáky jako dosud. Vím, co vás zajímá! Učím se totéž jako ostatní? Ano učím, akorát v matyce postupuju pomaleji, takže jako loni i letos část hodiny trávím s paní asistentkou ve vedlejší učebně, abychom se se spoužáky nerušili. Ale začátky a konce hodin jsem se třídou i při matyce a když mají třeba pětiminutovku, já ji píšu taky, ale se svými příklady, když je nějaká hra, hraju taky, ale dostávám své příklady a tak podobně. Ostatní předměty se učím stejně jako všichni ostatní. Jestli píšu diktáty? Píšu a dostávám jedničky! Aha, vy si myslíte, že pro mě má paní učitelka jinou stupnici hodnocení. Tak to se mýlíte. Nemá! Taky už jsem dostala od začátku roku dvě trojky, ale jinak mám vesměs jedničky a občas nějakou dvojku. A jestli píšu písemky? No jistěže píšu, proč bych nepsala. Se stejným zadáním? Ano, se stejným zadáním jako ostatní. A ještě vás zajímá, zda mám i angličtinu. Ano, už druhým rokem.
Já se na vás nezlobím, že se tolik ptáte. Vím, že mám Downův syndrom a že lidem s Downovým syndromem jdou některé věci pomaleji a tak. No, tak vás zajímá, jak to jde mě, a já vám to ráda napíšu.
Taky se už druhým rokem učím hrát na klavír. Vystupovala jsem už na několika koncertíkách, ale třeba taky na velikém koncertě v Třeboni na zahájení jejich hudebního festivalu. Ne, nehrála jsem dlouho, jen dvě krátké skladby, ale ten pocit, stát na pódiu v divadle před tolika lidmi, to vám bylo něco!
Tento školní rok jsem začala chodit na kroužek scénického tance! Strašně moc jsem si přála někam na tancování chodit, zatímco Barunka (ségra) s Vašíkem (bráchou) toužili chodit na kroužek lezení. Mamince se nakonec podařilo naše přání splnit. Barunka s Vašíkem chodí na stěnu každé úterý a já mám ve středy tancování. Jsem šťastná a středa je jeden z mých nejoblíbenějších dní.
A pak mám taky moc ráda pondělky. To totiž zůstáváme do tří ve družině, jinak chodíme domů po obědě, a to dokonce dvakrát týdně úplně sami (všichni tři společně, ale bez dospělého). No ale v ty pondělky zůstáváme do tří ve družině a já tam mám teď skvělou kamarádku!!! Nějak jsme se daly dohromady a celou dobu si spolu hrajeme. Nedávno mi dala oříšek na důkaz toho, že jsme nejlepší kamarádky. Není to nádhera? Taky máme novou kamarádku u nás v domě. Tedy ona není nová, bydlí tu už dávno, tak jako my, ale až teď v září jsme se daly dohromady a občas na sebe zazvoníme a jdeme si hrát ven nebo k nám nebo k nim. To si hrajeme společně i s Barunkou.
A teď vám musím ještě napsat, jaké bylo léto. My byli se sourozenci totiž prvně v životě na táboře!!! Týden jsme žili ve stanovém táboře v lese nad Vimperkem (to je na Šumavě, pokud to u nás na jihu neznáte). Byla to nádhera! Povídání, jaké to tam bylo, přikládám níže a upozorňuju, že to jsem psala opravdu sama (ve škole v rámci slohu) – tento text totiž sice vypadá jako ode mě, ale vy stejně poznáte, že ho nepíšu já, ale moje mamka. Ale konzultuje ho se mnou, to zas jo. No ale zpět k prázdninám. Ještě jsme byli týden v Maďarsku, kde jsem se konečně naučila sama plavat. Vážně sama. Mamka mě to chtěla naučit už dlouho, ale já si na to chtěla přijít sama, takže její snahy byly k ničemu. Zato ty moje! Prostě už plavu. A pak jsme byli týden na kolech!!! Paráda. Jela s námi i naše rodinná kamarádka Magdička. Ona je nejchytřejší ze všech a je velká matematička. Celý týden jsme se spolu učily matyku. Ona ji studuje v Paříži na Sorboně (já přesně nevím, co to znamená, ale asi něco hodně významného) a je tam prý nejlepší studentkou. Takovou já mám kamarádku! Ten týden na kolech se nám všem moc líbil. Vždy přes den jsme někam jeli, a pak spali ve stanech. Dvakrát jsme stanovali u přátel na zahradě a jinak v kempech. Jezdila jsem s maminkou na našem dvoukole, ostataní měli každý své kolo. Mamka si občas stěžovala, že se jen vezu a nešlapu, ale to nebyla pravda. Já šlapala a navíc jsem maminku po každém vyšlápnutém kopci pohladila po zádech. To se jí líbilo:). Část prázdnin jsme také byli u dědy v Litoměřicích. To s námi jela i budějická babička, aby taky měla nějaké prázdniny. A ještě jsem zapomněla říct, že jsme celý červenec hlídali kamarádům pejska. Hodně byl u babičky, ale často taky s námi na zahradě.
A teď to nejdůležitější. K 11. narozeninám jsem dostala úplně nové krásné lesklé kolo!!! Já už totiž poněkud odrůstám našemu dvoukolu a naši začali uvažovat, že mi koupí nové samostatné kolo. Nakonec nám pomohli zaměstnanci Essoxu, kteří mezi sebou vybrali peníze, které chtěli dát někomu, kdo by je potřeboval. Dostala jsem je já na kolo. Ze začátku jsem se bála na něm jezdit, ale maminka zas ochotně běhala vedle mě a uklidňovala mě, že to zvládnu. A pak jsem to začínala zvládat, až mě jednoho dne odpoledne táta vzal, že on pojede na svém kole a Barunka na svém a Vašík na svém a já také na svém. Maminka nebyla doma, takže o tom nevěděla. Jeli jsme do obchodu asi dva a půl kilometru od našeho domu. A já to dala! Maminka říkala, že kdyby to věděla, umřela by strachy. Ještě že o tom nevěděla. Teď už jezdím takhle i s maminkou – ona na svém kole a já na svém. O podzimních prázdninách jsme jely na kolech na Hlubokou. Byly jsme doma jen mamka, Barunka a já. Tak jsme vzaly dvoukolo a moje kolo a s Bárou jsme se střídaly – chvíli já sama na kole a ona na dvoukole, a pak zase obráceně. Zvládly jsme to bez problémů. Mamka byla šťastná. Já to zas tak neprožívám, ale v skrytu duše jsem na sebe taky hrdá, že už takhle dokážu sama jezdit na kole.
A teď už mi nenapadá, co bych vám ještě napsala, takže pro tentokrát končím.
Vaše Anežka
Anežčino vyprávění o pobytu na táboře (bez jazykové korektury):
Tábor Vimperk Jižní kříž
Jeli jsme na tábor pod Vimperk a spali jsme ve stanech s posadou každý ve dvojicích. Stany byli očíslované a já a Bára jsme měli číslo 23. Hlavní vedoucí se jmenuje Karel Bušta. Náš vedoucí se jmenuje Daniel Králík pomáhal nám dětem vařit a nosit dřevo. Taky každý večer byl táborák, mohli jsme si vybrat buřt, sýr, chleba a salát mě to chutnalo. Byla tam i zdravotnice a u sebe měla moje prášky. Hráli jsme hry. Byla to legrace, bavilo mě to.
ANEŽKA 2016