O nás
Naše děti
Kontakt
Downův
syndrom
Nejbližší akce
OVEČKA, o.p.s.
Anežka v loňském roce ZDE
ANEŽKA 2017

Vždycky vám vyprávím, co a jak se semlelo za uplynulý rok od posledního psaní. Tentokrát vám chci určitě zmínit, že jsem v létě byla zas na táboře, protože tam se mi strašně moc líbilo. Tentokrát jsme jely jen se ségrou, a to na tábor, co pořádali salesiáni. Brácha s námi nejel, protože oni mají tábory pro holky a pro kluky zvlášť. Nejdřív nám to bylo líto, ale nakonec to bylo fajn pro všechny. Brácha jel na svůj tábor se svým nejlepším kamarádem a užili si to bez nás zrovna tak skvěle jako my bez nich. Byly jsme tedy se ségrou týden na stanovém táboře někde u Písku. Hned první den se mi tam strašně viklal zub, že jsem ani žádné hry nechtěla hrát. Ale kamarádka mi ho nakonec vytrhla, a pak už to bylo dobrý. Hrály jsme tam hry, chodily na výlety, prožily bouřku a taky byla stezka odvahy, ale na tu jsem nešla, protože se vedoucím nepodařilo mě probudit. Stejně by se mi asi nechtělo. Ale ségra to dala, je skvělá! Příští rok chceme jet na tábor zas, to je fakt moc prima.
Jinak jsme byli s našima zase v Polsku u našich kamarádů, co mají farmu a my jim tam jezdíme pomáhat. Dětí nás tam bylo celkem pět a měli jsme na starosti hrabání trávy nebo služby v kuchyni. Asi si dovedete představit, co mě bavilo víc. Jenže pozor, já už v kuchyni nejsem jen proto, abych ochutnávala, já už umím oškrábat brambory (a to do alabastrova!!!), nakrájet zeleninu, míchat, strouhat, prostřít a spoustu dalšího. Vaření mě hrozně baví nejen v Polsku, ale i doma. Mamka to ví a často teď s ní doma chystám večeře nebo i obědy. Jsem na sebe hrdá, že takhle můžu mamce pomáhat. Ona je totiž v kuchyni dost bezradná, takže teď má konečně pořádnou pomoc a daří se jí někdy i docela obstojná jídla.
No, jinak jsem dost pokročila v plavání. To se, jak známo, učím zcela sama. Mamka už to dávno pochopila, a když jdeme do bazénu, nechá mě, ať si tam zkouším, co mi libo. Dřív se mě snažila naučit plavat, ale já jsem odolávala. Až když mě nechala být, začala jsem se konečně učit. Já to totiž dokážu sama! A tohle léto (a teď pokračuju v krytém bazénu) jsem se naučila plavat trochu pod vodou a taky splývat. Baví mě to zkoušet stále znova a znova a zkoušet, jak dlouho pod vodou vydržím. Ségra s bráchou umí pod vodou i kotrmelce, to mi nejde, ale taky to zkouším a určitě jednou přijdu, jak na to! A už přeplavu celý malý bazén na plovce na šířku!
Když jsme u toho sportování, naši mě nutí jezdit už sama na svém kole. Prý už jsem na Bizoa (tak jsem pojmenovala naše dvoukolo) moc velká a těžká a ten, kdo jede vepředu nemá sílu mě utáhnout. Ale tak to není! Já tam vzadu šlapu a šlapu a vlastně toho vepředu vezu, ale on či ona to nechce uznat. A navíc toho před sebou vždycky hladím a povzbuzuju, no tak co by ještě nechtěli?! Jezdit na kole sama se mi stále moc nechce. No jo, už jsem v létě zvládala jezdit z domova na zahradu a obráceně a taky z domova do obchodu, co je na druhém konci sídliště, ale jinam mě zatím nikdo nedostal. Nemyslete si, ono to není žádná legrace šlapat, řídit a navíc sledovat cestu, představovat si, kam vlastně jedeme, všímat si všech záludností, co se cestou objevují a neudělat nějakou botu. Je toho na mě fakt moc. Ale jo, když to jinak nepůjde, budu dál trénovat, ale až na jaře, teď přes zimu mám klid.
Aha, já zapomněla, že vás možná zajímá, jak je to se mnou dál ve škole. No, pořád stejně. Matiku děláme s paní asistentkou spolu, už jsme začaly malou násobilku. A ostatní předměty mám stejně jako všichni ostatní a učím se s nimi. Asi bych se neměla sama chválit, ale teď ve čtvrtletí mi vycházely samé jedničky. Občas něco zvořu, to jo, už jsem slízla i jednu malou pětku, ale povětšinou mám jedničky nebo dvojky. Naši se se mnou doma učí hlavně, když je na obzoru nějaký test, ale většinu věcí si pamatuju ze školy, vždyť tam se to učíme a tam je taky čas vše procvičit, tak proč se pak ještě učit doma, že?
Děti ve třídě jsou fajn, všichni spolu kamarádíme. S někým kamarádím víc, s někým míň. Ráda bych někdy někoho z kamarádů pozvala k nám domů, ale zatím mi to tento školní rok nevyšlo. Pokaždé, když jsem zkusila někoho pozvat, dotyčný nemohl. To je mi trochu líto, protože ségra i brácha mají kamarády, co si je zvou domů a oni pak zas chodí k nim. Takovou kamarádku jsem měla loni z družiny, ale letos už do družiny nechodím, tak se už skoro nevídáme a kdykoli ji chci k nám pozvat, vždy do toho něco vleze. Ale teď po vánocích k nám přijede jedna naše rodinná kamarádka a i když je to kamarádka celé rodiny, já ji považuju za jednu ze svých nejlepších, tak už se na ni moc těším a klidně se s ní budu učit i matiku. Na tu je ona totiž moc dobrá a já s ní děsně ráda počítám.
Tak to bude pro dnešek asi vše. Chtěli byste ještě něco z mých spisů? Máte je mít!
Vaše Anežka

Tajný výlet
Vypráví Martin Bukovský, 5. Z
Pojedeme na tajný výlet do Meku. Už se moc těším. Sbalil jsem si do batohu svačinu, mobil, foťák, knížku, čtečku a sluchátka. Hrozně se mi líbil stánek se zmrzlinou a taky, když jsme se usadili ve stínu a pustili se do svačiny. Já měl tři rohlíky s máslem, pět vajec natvrdo, šest párků, jahody, kostku sýra, ředkvičky a k pití džus. Šli jsme do ZOO. Líbil se mi lev a opičí skoky do výšky. Když jsme ZOO opustili, zamířili jsme k zastávce a já zapl hudbu do sluchátek z mobilu. Pěkně silnou hudbu od Meka Deka. V autobuse bylo chladno, ale mě to nevadilo, protože jsem měl modrý svetr s nápisem Star Wars. A při jízdě jsem zpíval: „Hurá" a spal jsem, protože kolíbavá cesta mě kolíbala jako miminko. Přitom jsem poslouchal hudbu. Byl to příjemný pocit. To houpání se mi líbilo. Já mám tvrdý spánek, vůbec mě nevzbudili Eda a Karel svými vtipy. Přitom sedět spolu nesmí. A taky na mě dost foukalo, protože Eda otevřel okno naplno, ale mě se to líbilo.
Domácí kino
Vypráví: Daniel Králík, 14 let, 5.V
Pozval jsem Ivana, Šimona, Martina Bukovského a spol. ke mně domů a vzal jsem židle a dal jsem je do obýváků do tří řad a měl jsem židli na tří nohách. Když se všichni usadili, zhasl jsem světlo a šel jsem do promítače. Zatáhl jsem závěs a chytil jsem páčku promítačky a spustil jsem film. Klukům se film líbil a náramně se bavili. Film se jmenoval Max 8 krása. Kluci se pošťuchovali a smáli se. Když film skončil, tak se rozsvítilo a já spadnul ze židle na zem. Hrozně to bolelo, měl jsem odřené koleno a brečel jsem. A kluci mě dotáhli do tajné místnosti, kde mě vyléčili. Ze všeho nejdřív mě posadili na speciální bílou židli a potom Ivan vytáhl malou lahvičku a Ondřej Jánský mi na to nalil vodičku a začal mě utěšovat: „Bolí tě to ještě?" A já odpověděl: „Bolí, ale vydržím to." A zasyčel jsem bolestí, jak to bolelo a Ondřej: „Snad už to nebolí." Dal mi na to náplast a řekl: „Hotovo." A nemohl jsem vůbec chodit a Ondřej mi podal ruku, aby mi pomohl. Zaječel jsem bolestí a dal se do breku a Ondřej mě vzal na záda a držel jsem se pevně, abych znovu nespadl a to jsem nechtěl. A pořád jsem ječel bolestí a pořád to bolelo. Ale pak jsem na to zapomněl a už to tolik nebolelo.
Ahojte všichni,
dala jsem si trochu načas s novým povídáním, ale to víte, času není nazbyt… Už chodím do 5. třídy, a to se už člověk má co ohánět – denně 1 – 2 úkoly, sem tam nějaká ta písemka, do toho cvičení na klavír, jednou týdně tancování v DDM a ve volném čase spisování a spisování a spisování, případně čtení. To mě baví nejvíc, tedy to spisování a čtení.
Co že to stále spisuju? No, příběhy o mých psech. To vy už přece víte, že žádné opravdové psy nemám, ale já si vymýšlím takové příběhy a jelikož naši nechtějí, abych je jen tak vyprávěla (nahlas sama pro sebe), začala jsem je psát. Už jsem popsala stohy papírů a několik tlustých sešitů, ale ti moji psi prožívají stále nová a nová dobrodružství, tak musím stále a stále psát. Hodně těch příběhů jsme s mamkou přepsaly do počítače a možná z nich časem uděláme nějakou knížku, ale to se teprve uvidí. Taky už asi tři roky přispívám svými texty do soutěže mého kamaráda Jirky Šedého, který každý rok vyhlašuje literární a výtvarnou soutěž. Celé se to jmenuje „Nejsem na světě sám" a pak má vždy nějaké podtéma a k tomu já mu píšu své myšlenky (tam tedy své psy nezatahuju, to zas ne). Ségra s bráchou se taky účastní. Ti se pravidelně umisťují na prvním nebo druhém místě, to mě se zatím nepodařilo, ale letos jsem získala třetí místo! Prý tam bylo skoro 80 příspěvků a já získala 3. místo. Tak to mě strašně moc potěšilo. Moji sourozenci jsou letos oba opět na druhém místě. Ale jsme každý v jiné kategorii, oni jsou ještě v té pro mladší děti, já už postoupila do vyšší.
<
>