OVEČKA, o.p.s.
ANEŽKA 2019
Ahojte všichni,
tak jsem oslavila 14. narozeniny.
Občas musím poslouchat ségry nejapnosti a vyrušování (ale ona má teď to těžké období – puberta, víte?) a bráchovo hlouposti. Ve škole je to chvílemi na nic, protože tam kluci blbnou a řvou. Ale zase mám spoustu kamarádů a kamarádek jako třeba N. z tancování nebo Z. (její kamarádku) anebo Z., ke které chodím skoro každý čtvrtek na návštěvu.
Už chodím do sedmé třídy. Nejvíc mě štve J.M. (syn ředitele!), protože mluví sprostě a otravuje. Ve škole mě baví tělocvik a čeština. Ale taky matematika, protože máme milou a hodnou učitelku. Doma mě baví psát a psát emaily.
Přestože mě sourozenci štvou, i tak je miluju celým srdcem. Třeba když mi ségra celý den říká něco hezkého nebo brácha si nehraje na mimino. Emilka (želva) se dá počítat do rodiny, přestože je ještě malá. Nebo mám z rodiny nejraději tátu a mámu, protože se se mnou učí nebo mají smysl pro humor (hlavně táta). Jako tátův brácha, strejda Zdeněk. Myslím, že celou moji rodinu budu milovat nadále celým srdcem.
Podle mě je to všechno, co jsem chtěla říct.
Vaše Anežka
(víte, že ta povídání z předchozích let za mě psala mamka, ale tento už jsem napsala úplně sama?)
tak jsem oslavila 14. narozeniny.
Občas musím poslouchat ségry nejapnosti a vyrušování (ale ona má teď to těžké období – puberta, víte?) a bráchovo hlouposti. Ve škole je to chvílemi na nic, protože tam kluci blbnou a řvou. Ale zase mám spoustu kamarádů a kamarádek jako třeba N. z tancování nebo Z. (její kamarádku) anebo Z., ke které chodím skoro každý čtvrtek na návštěvu.
Už chodím do sedmé třídy. Nejvíc mě štve J.M. (syn ředitele!), protože mluví sprostě a otravuje. Ve škole mě baví tělocvik a čeština. Ale taky matematika, protože máme milou a hodnou učitelku. Doma mě baví psát a psát emaily.
Přestože mě sourozenci štvou, i tak je miluju celým srdcem. Třeba když mi ségra celý den říká něco hezkého nebo brácha si nehraje na mimino. Emilka (želva) se dá počítat do rodiny, přestože je ještě malá. Nebo mám z rodiny nejraději tátu a mámu, protože se se mnou učí nebo mají smysl pro humor (hlavně táta). Jako tátův brácha, strejda Zdeněk. Myslím, že celou moji rodinu budu milovat nadále celým srdcem.
Podle mě je to všechno, co jsem chtěla říct.
Vaše Anežka
(víte, že ta povídání z předchozích let za mě psala mamka, ale tento už jsem napsala úplně sama?)
A jak to vidí rodiče?
Anežka udělala za poslední rok zase obrovský skok v samostatnosti. Samostatný pohyb po městě už je prakticky samozřejmostí, pokud je problém, umí zavolat i reagovat na telefonát. Moc si vážíme jejích kamarádek, které ji vzaly naprosto samozřejmě mezi sebe, zvou ji k sobě, berou ji s sebou „shopovat", do kavárny na koktejl apod. Anežka si dokáže rozmyslet a koupit, na co má chuť (aniž by skoupila vše, co vidí) či nějakou drobnost pro radost. Nedávno nám vyprávěla, jak ráno přestupovala cestou do školy z autobusu na autobus, avšak přípoj se někde zpozdil, a tak se rozhodla dojít ten kousek, který by autobusem jela, pěšky, aby dorazila včas, což se jí povedlo – přišla do třídy těsně se zvoněním. Jsme nesmírně vděčni za to, že dokáže takto duchapřítomně vyhodnotit situaci, rozmyslet a naplánovat, co a jak udělat, překonat svou přirozenou lenost a aktivovat mnoho dalších dovedností, aby dostála svým povinnostem. Samozřejmě to tak není vždy, doma se často rozčiluje, že něco musí dělat, že jí něco nejde, že něco neumí, ale je-li odkázána sama na sebe, zdá se, že si poradit dokáže.
I v tomto školním roce chodí tancovat, do hudebky na klavír, na schůzky s kamarády vedené po vzoru skautů. Miluje vodu stejně jako její sourozenci, takže chodíme též pravidelně do bazénu, kde už Anežka překonala strach z hlubokého bazénu a máma ji nyní trénuje v plavání na vytrvalost. Rekord je zatím 125 m. No, nic moc, ale zlepšujeme se!
Škola je pro nás všechny náročná, učení je už opravdu hodně, doma se musíme vždy hodně společně učit, aby Anežka učivo zvládala vstřebávat. Přesně je doma poznat, které předměty ji zaujaly (možná záleží i na tom, jak jsou vyučovány…) - u některých stačí látku naťuknout a Anežka začne sama vyprávět, co si pamatuje z hodin (onehdá na mámin údiv, kolik si toho pamatuje, reagovala slovy: „Já mám pana učitele ráda, tak ho poslouchám, no!"), u jiných předmětů se doma učíme vše, jakoby ve škole na dané téma neslyšela nic. Spolupráce se školou je však stále výborná, učitelé i paní asistentka jsou úžasný tým, díky němuž Anežka do školy chodí ráda (i když své výhrady má – viz její text výše).
Psaní je stále Anežčinou vášní, za rok napsala zase stovky příběhů…
Máma a táta
Anežka udělala za poslední rok zase obrovský skok v samostatnosti. Samostatný pohyb po městě už je prakticky samozřejmostí, pokud je problém, umí zavolat i reagovat na telefonát. Moc si vážíme jejích kamarádek, které ji vzaly naprosto samozřejmě mezi sebe, zvou ji k sobě, berou ji s sebou „shopovat", do kavárny na koktejl apod. Anežka si dokáže rozmyslet a koupit, na co má chuť (aniž by skoupila vše, co vidí) či nějakou drobnost pro radost. Nedávno nám vyprávěla, jak ráno přestupovala cestou do školy z autobusu na autobus, avšak přípoj se někde zpozdil, a tak se rozhodla dojít ten kousek, který by autobusem jela, pěšky, aby dorazila včas, což se jí povedlo – přišla do třídy těsně se zvoněním. Jsme nesmírně vděčni za to, že dokáže takto duchapřítomně vyhodnotit situaci, rozmyslet a naplánovat, co a jak udělat, překonat svou přirozenou lenost a aktivovat mnoho dalších dovedností, aby dostála svým povinnostem. Samozřejmě to tak není vždy, doma se často rozčiluje, že něco musí dělat, že jí něco nejde, že něco neumí, ale je-li odkázána sama na sebe, zdá se, že si poradit dokáže.
I v tomto školním roce chodí tancovat, do hudebky na klavír, na schůzky s kamarády vedené po vzoru skautů. Miluje vodu stejně jako její sourozenci, takže chodíme též pravidelně do bazénu, kde už Anežka překonala strach z hlubokého bazénu a máma ji nyní trénuje v plavání na vytrvalost. Rekord je zatím 125 m. No, nic moc, ale zlepšujeme se!
Škola je pro nás všechny náročná, učení je už opravdu hodně, doma se musíme vždy hodně společně učit, aby Anežka učivo zvládala vstřebávat. Přesně je doma poznat, které předměty ji zaujaly (možná záleží i na tom, jak jsou vyučovány…) - u některých stačí látku naťuknout a Anežka začne sama vyprávět, co si pamatuje z hodin (onehdá na mámin údiv, kolik si toho pamatuje, reagovala slovy: „Já mám pana učitele ráda, tak ho poslouchám, no!"), u jiných předmětů se doma učíme vše, jakoby ve škole na dané téma neslyšela nic. Spolupráce se školou je však stále výborná, učitelé i paní asistentka jsou úžasný tým, díky němuž Anežka do školy chodí ráda (i když své výhrady má – viz její text výše).
Psaní je stále Anežčinou vášní, za rok napsala zase stovky příběhů…
Máma a táta