OVEČKA, o.p.s.
Eliška má Downův syndrom. Neuvěřitelné jak dlouho mi trvalo, než jsem jenom vyslovila tuhle větu, ten prostý fakt, aniž by se mi hnaly slzy do očí. Občas i dneska, více než pět let od okamžiku, kdy ji lékař na pooperačním vyslovil poprvé, mi to všechno připadá trochu jako sen, ze kterého se prostě probudím...
Když jsem otěhotněla, byla jsem šťastná. Jména jsem měla dávno vybraná, bylo to spokojené, pohodové těhotenství, věřila jsem, že všechno dobře dopadne. Mám ráda věci pod kontrolou a trochu mě znervózňovalo, že najednou je to tak nějak všechno na přírodě a říkala jsem si, jen aby to ta příroda nějak nezvorala. Tak jsem aspoň poctivě chodila na všechna vyšetření, kam mě poslali a dělala všechno podle příručky pro těhotné, abych aspoň něco pod kontrolou měla. Kvůli obrácené poloze miminka mi doporučili plánovaný císařský řez. Trochu jsem se bála, ale hlavně jsem se těšila na malou. Když jsem se probrala, zaregistrovala jsem dětskou lékařku, která mi přišla říct, kolik Eliška váží a zase jsem usnula. Později přišel sympatický doktor a vyslovil diagnózu, kterou jsem čítala na plakátech na chodbě cestou na genetiku jako největšího strašáka těhotných, ale ani mě nenapadlo, že se bude týkat zrovna naší holčičky... Všechno mi vysvětlil, dokonce mě držel za ruku, nebyl negativní, strčil mi do ruky příručku od Ovečky.
Bolavá po operaci jsem se snažila představit si, co nás čeká. Co vůbec o té diagnóze opravdu vim? Na čtení příručky jsem se necítila. Můj život tak, jak jsem ho znala, přece skončil. Budu muset přestat chodit do práce, možná že s malou zůstanu sama, budu se muset obětovat dítěti, které třeba ani nebude chápat, co se kolem něho děje... Volala jsem to příteli, rodině, už to věděli, snažili se mě povzbudit, ale nepomáhalo to. Sestřičky mi pořád nabízely něco na uklidnění, ale potřebovala jsem mít čistou hlavu.
Druhý den přišel ten samý doktor a nabídl mi, že mě odvezou za malou k inkubátoru. Bála jsem se, že to nezvládnu, že jí třeba nedokážu mít ráda. Zbytečně. Jak jsme si jí pochovali, byla naše. I tak jsem ale ještě dlouho brečela. Přišlo mi to celé nefér. Poprosila jsem pana primáře, aby nás co nejdřív propustili, abychom se mohli dát dohromady jako rodina. Pak se rozjel kolotoč spousty převážně preventivních vyšetření. Kromě srdeční vady, která se sama spravila, naštěstí nenašli žádné přidružené vady, takže jsme mohli začít rehabilitovat a postupně začal život prostě plynout. Z miminka byl najednou plazič, lezec, a díky vojtovce záhy i chodec, všude nás chválili, jak se pěkně vyvíjí a já už to neviděla všechno tak černě. Nepřišlo mi to zase tak náročné, nic co bys se nedalo zvládnout a rozhodně se nedělo nic z toho, co jsem si představovala na začátku. Dost dlouho jsem neměla odvahu na to, setkat se s jinými dětmi s DS, bála jsem se, aby se mi ta křehká a pracně vybudovaná rovnováha zase nerozsypala. Na setkání Ovečky za mě ze začátku chodila sestra, vyprávěla mi pak, co se tam dozvěděla a dělala jako že nevidí, že při tom bulím. Od začátku nás podpořila rodina, nepřišli jsme o žádného z blízkých přátel, i když někteří známí se postupně jaksi vypařili. Ale spoustu nových přátel jsme díky tomu zase získali.
Eliška je milovaná, krásná, šikovná, učenlivá a usměvavá holčička. Neustále mě překvapuje, kolik je schopná se toho naučit a neustále mě přesvědčuje o tom, že možné je toho opravdu hodně, když v ní budeme věřit. Nikdy jsme ji nešetřili, vycházíme z toho, co umí stejně staré zdravé děti a snažíme se jí pomocí různých pomůcek, terapií a cvičení co nejvíce přiblížit jejím vrstevníkům. Postupně se rozmluvila, osamostatnila, nastoupila do běžné školky, kterou zvládá velmi dobře i bez asistenta. Mezitím přibyl do rodiny ještě bráška Martin, se kterým jsou taková správná dvojka a mají se moc rádi. Připadá mi neskutečné, že z toho miminka je najednou předškolačka, pro kterou právě vybíráme tu správnou a samozřejmě běžnou školu. Proč by také ne, když pod vedením tety Jany z Ovečky začala číst, psát a počítat. Čteme už druhý slabikář, píšeme adresy na dopisy, trénujeme logické myšlení, tablet používá mnohem zručněji než máma s tátou. Maluje krásné obrázky, které už dokonce byly na výstavě, a každý jako správná autorka doplní vlastnoručním podpisem. Věří si, je sebevědomá a my jsme na ni pyšní, i když nikdy nebude úplně stejná jako ostatní, máme prostě doma ORIGINÁL.
Když jsem otěhotněla, byla jsem šťastná. Jména jsem měla dávno vybraná, bylo to spokojené, pohodové těhotenství, věřila jsem, že všechno dobře dopadne. Mám ráda věci pod kontrolou a trochu mě znervózňovalo, že najednou je to tak nějak všechno na přírodě a říkala jsem si, jen aby to ta příroda nějak nezvorala. Tak jsem aspoň poctivě chodila na všechna vyšetření, kam mě poslali a dělala všechno podle příručky pro těhotné, abych aspoň něco pod kontrolou měla. Kvůli obrácené poloze miminka mi doporučili plánovaný císařský řez. Trochu jsem se bála, ale hlavně jsem se těšila na malou. Když jsem se probrala, zaregistrovala jsem dětskou lékařku, která mi přišla říct, kolik Eliška váží a zase jsem usnula. Později přišel sympatický doktor a vyslovil diagnózu, kterou jsem čítala na plakátech na chodbě cestou na genetiku jako největšího strašáka těhotných, ale ani mě nenapadlo, že se bude týkat zrovna naší holčičky... Všechno mi vysvětlil, dokonce mě držel za ruku, nebyl negativní, strčil mi do ruky příručku od Ovečky.
Bolavá po operaci jsem se snažila představit si, co nás čeká. Co vůbec o té diagnóze opravdu vim? Na čtení příručky jsem se necítila. Můj život tak, jak jsem ho znala, přece skončil. Budu muset přestat chodit do práce, možná že s malou zůstanu sama, budu se muset obětovat dítěti, které třeba ani nebude chápat, co se kolem něho děje... Volala jsem to příteli, rodině, už to věděli, snažili se mě povzbudit, ale nepomáhalo to. Sestřičky mi pořád nabízely něco na uklidnění, ale potřebovala jsem mít čistou hlavu.
Druhý den přišel ten samý doktor a nabídl mi, že mě odvezou za malou k inkubátoru. Bála jsem se, že to nezvládnu, že jí třeba nedokážu mít ráda. Zbytečně. Jak jsme si jí pochovali, byla naše. I tak jsem ale ještě dlouho brečela. Přišlo mi to celé nefér. Poprosila jsem pana primáře, aby nás co nejdřív propustili, abychom se mohli dát dohromady jako rodina. Pak se rozjel kolotoč spousty převážně preventivních vyšetření. Kromě srdeční vady, která se sama spravila, naštěstí nenašli žádné přidružené vady, takže jsme mohli začít rehabilitovat a postupně začal život prostě plynout. Z miminka byl najednou plazič, lezec, a díky vojtovce záhy i chodec, všude nás chválili, jak se pěkně vyvíjí a já už to neviděla všechno tak černě. Nepřišlo mi to zase tak náročné, nic co bys se nedalo zvládnout a rozhodně se nedělo nic z toho, co jsem si představovala na začátku. Dost dlouho jsem neměla odvahu na to, setkat se s jinými dětmi s DS, bála jsem se, aby se mi ta křehká a pracně vybudovaná rovnováha zase nerozsypala. Na setkání Ovečky za mě ze začátku chodila sestra, vyprávěla mi pak, co se tam dozvěděla a dělala jako že nevidí, že při tom bulím. Od začátku nás podpořila rodina, nepřišli jsme o žádného z blízkých přátel, i když někteří známí se postupně jaksi vypařili. Ale spoustu nových přátel jsme díky tomu zase získali.
Eliška je milovaná, krásná, šikovná, učenlivá a usměvavá holčička. Neustále mě překvapuje, kolik je schopná se toho naučit a neustále mě přesvědčuje o tom, že možné je toho opravdu hodně, když v ní budeme věřit. Nikdy jsme ji nešetřili, vycházíme z toho, co umí stejně staré zdravé děti a snažíme se jí pomocí různých pomůcek, terapií a cvičení co nejvíce přiblížit jejím vrstevníkům. Postupně se rozmluvila, osamostatnila, nastoupila do běžné školky, kterou zvládá velmi dobře i bez asistenta. Mezitím přibyl do rodiny ještě bráška Martin, se kterým jsou taková správná dvojka a mají se moc rádi. Připadá mi neskutečné, že z toho miminka je najednou předškolačka, pro kterou právě vybíráme tu správnou a samozřejmě běžnou školu. Proč by také ne, když pod vedením tety Jany z Ovečky začala číst, psát a počítat. Čteme už druhý slabikář, píšeme adresy na dopisy, trénujeme logické myšlení, tablet používá mnohem zručněji než máma s tátou. Maluje krásné obrázky, které už dokonce byly na výstavě, a každý jako správná autorka doplní vlastnoručním podpisem. Věří si, je sebevědomá a my jsme na ni pyšní, i když nikdy nebude úplně stejná jako ostatní, máme prostě doma ORIGINÁL.
ELIŠKA