OVEČKA, o.p.s.
Eliška
Elišce je 13... I když na to ta drobná holčička nevypadá, je to teenagerka se vším všudy. Chce se líčit, krade mi lak na vlasy, zamilovala se, dohaduje se s námi, umí se pořádně urazit a ten slovník, to musí mít tedy rozhodně ze školy 😊. Kdyby bylo na ní, vysedávala by celý den na mobilu nebo na počítači a hrála hry nebo si pořád dokola pouštěla stále stejné písničky na youtube.
Aby tomu tak nebylo, má Eliška docela bohaté mimoškolní aktivity. Chodí na výtvarný a divadelní kroužek do Ovečky, stále ještě chodí na hasiče, přestože vzhledem ke své malé postavě bohužel nemohla přestoupit se svými kamarády do družstva starších žáků a s prťaty se jí už moc závodit nechce… No ale to hlavní, čím Eliška žije, je hraní na klavír. Je ve 4. ročníku ZUŠ a hru na klavír bere velice vážně. Cvičí poctivě každý den pod dohledem babičky a výsledky jsou znát. Přestože postupuje pomalejším tempem než její zdraví spolužáci, prokousává se dalšími a dalšími etudami a učí se stále složitější skladby, postupně přidává pedál, dynamiku a z toho mechanického brnkání se začíná pomalu ale jistě rodit opravdová hudba. To, že něco skutečně umí, si navíc velmi dobře uvědomuje a je na sebe náležitě pyšná. My jsme za to moc rádi, protože hudba nejen rozvíjí její umělecké cítění, ale hlavně proto, že díky ní získává tolik potřebné sebevědomí a to ve věku, kdy si svou odlišnost samozřejmě víc a víc uvědomuje.
Co se školy týče, aktuálně je žákyní 7. třídy běžné základní školy. S nástupem na druhý stupeň dostala novou paní asistentku, postupně si na sebe zvykly a fungují. Prozatím nebyl důvod redukovat učivo, přestože je ho čím dál více a je složitější. I tak to ale zvládá, což je pro všechny (i pro nás) překvapující a máme z toho radost. Do školy chodí ráda, přestože vztahy ve třídě se s věkem dětí samozřejmě vyvíjejí a mění. I tak má ale stále ve třídě několik dětí, se kterými si je blízká a které ji mají rády a jsou jí oporou. Jsou to skvělé děti a jednou z nich budou skvělí dospělí.
7. ročník, to je ale hlavně a především – LYŽÁK! Každý na něj vzpomínáme, někdo v dobrém, někdo ne, ale k životu zkrátka patří to, že v sedmičce se jezdí na lyže. Přestože Eliška celkem dobře lyžuje, velmi jsme zvažovali, jestli ji na kurz máme vyslat. Při představě, co všechno se na takovém lyžáku může stát (a zlomená noha mi vlastně přijde jako to nejmenší), jsme po rozhodnutí vedení školy o neúčasti paní asistentky na kurzu byli téměř rozhodnutí, že to vzdáme. Na druhou stranu, Eliška o účast na lyžáku opravdu velmi stála. Těšila se, že pojede někam (bez mamky), že si zalyžuje, že bude spát s holkama na pokoji, že si to zkrátka užije. Copak jsem jí mohla říct, že má smůlu?
Aby tomu tak nebylo, má Eliška docela bohaté mimoškolní aktivity. Chodí na výtvarný a divadelní kroužek do Ovečky, stále ještě chodí na hasiče, přestože vzhledem ke své malé postavě bohužel nemohla přestoupit se svými kamarády do družstva starších žáků a s prťaty se jí už moc závodit nechce… No ale to hlavní, čím Eliška žije, je hraní na klavír. Je ve 4. ročníku ZUŠ a hru na klavír bere velice vážně. Cvičí poctivě každý den pod dohledem babičky a výsledky jsou znát. Přestože postupuje pomalejším tempem než její zdraví spolužáci, prokousává se dalšími a dalšími etudami a učí se stále složitější skladby, postupně přidává pedál, dynamiku a z toho mechanického brnkání se začíná pomalu ale jistě rodit opravdová hudba. To, že něco skutečně umí, si navíc velmi dobře uvědomuje a je na sebe náležitě pyšná. My jsme za to moc rádi, protože hudba nejen rozvíjí její umělecké cítění, ale hlavně proto, že díky ní získává tolik potřebné sebevědomí a to ve věku, kdy si svou odlišnost samozřejmě víc a víc uvědomuje.
Co se školy týče, aktuálně je žákyní 7. třídy běžné základní školy. S nástupem na druhý stupeň dostala novou paní asistentku, postupně si na sebe zvykly a fungují. Prozatím nebyl důvod redukovat učivo, přestože je ho čím dál více a je složitější. I tak to ale zvládá, což je pro všechny (i pro nás) překvapující a máme z toho radost. Do školy chodí ráda, přestože vztahy ve třídě se s věkem dětí samozřejmě vyvíjejí a mění. I tak má ale stále ve třídě několik dětí, se kterými si je blízká a které ji mají rády a jsou jí oporou. Jsou to skvělé děti a jednou z nich budou skvělí dospělí.
7. ročník, to je ale hlavně a především – LYŽÁK! Každý na něj vzpomínáme, někdo v dobrém, někdo ne, ale k životu zkrátka patří to, že v sedmičce se jezdí na lyže. Přestože Eliška celkem dobře lyžuje, velmi jsme zvažovali, jestli ji na kurz máme vyslat. Při představě, co všechno se na takovém lyžáku může stát (a zlomená noha mi vlastně přijde jako to nejmenší), jsme po rozhodnutí vedení školy o neúčasti paní asistentky na kurzu byli téměř rozhodnutí, že to vzdáme. Na druhou stranu, Eliška o účast na lyžáku opravdu velmi stála. Těšila se, že pojede někam (bez mamky), že si zalyžuje, že bude spát s holkama na pokoji, že si to zkrátka užije. Copak jsem jí mohla říct, že má smůlu?
No, neřekla. Všechno potřebné jsme tedy natrénovaly na lyžařském pobytu pražského klubu DS v Krkonoších, dostala asi tak miliónkrát všechny potřebné instrukce, vysvětlila jsem jí, že si bude muset poradit sama a posadila ji do autobusu směr Sternstein. Když autobus odjížděl, byla jsem strachy bez sebe, jak to asi dopadne… No, hned první den ztratila rukavice, které se nakonec druhý den našly v autobuse. Druhý den ztratila pana ředitele, který byl vedoucím 2. družstva, ve kterém lyžovala. Ale budiž jí ke cti, že pospíchala na WC, takže se nemohla příliš zdržovat hledáním instruktora a nakonec se šťastně shledali v restauraci. Nevím, jestli si pan ředitel po této události nemusel dát něco ostřejšího. Nicméně zbytek kurzu již proběhl bez větších obtíží. Eliška se vrátila živá, zdravá a celá z lyžáku domů a nám spadl tak obrovský balvan ze srdce, že si to umí představit asi jen rodiče dětí s DS. Spolužáci Elišce po celou dobu vydatně pomáhali, nejvíc holky, které s ní byly na pokoji, občas jí někdo poponesl lyže nebo lyžáky, když už nemohla, nebo jí zvedl ze sjezdovky, když sebou někde sekla. I díky nim to nakonec zvládla a opravdu si to užila. A my zase víme, že zvládne víc, než bychom si kdy byli bývali mysleli. I když, ufff, byly to nervy tedy…
Maminka Káťa.
Maminka Káťa.