V roce 2005:

    …Náš Honzíček měl včera jeden rok.    Když se nám narodil, měli jsme velkou radost, že máme chlapečka a naše Eliška mladšího bratříčka...

 Honzík přišel na svět skoro o měsíc dřív a byl drobounký, ale jinak byl roztomilé, zdravé miminko.   Za tři dny po porodu mně paní doktorka oznámila, že Honzík má špatné testy z genetiky a že má Downův syndrom. Den předtím jsem měla takové špatné tušení, když  jsem se pozorně dívala na Honzíkovy otevřené oči ( měl je dosud často zavřené a málo  plakal).  Zpráva paní doktorky byla pro všechny šokem. Několik dní to hodně bolelo. Myslela jsem na babičku, dědu, tety. Všem jsme s manželem po porodu řekli, že máme zdravého chlapečka. Manžel za mnou hned přijel a hodně mi pomohl. Hned jsme věděli, že Honzíčka nikam nedáme. Od začátku to byl náš Honzíček.

   Na oddělení nedonošených dětí jsem byla s Honzíkem 14 dní. Bylo to pro mne takové „bezpečné“ místo. Honzík byl šikovný, pěkně  se kojil a přibíral na váze.  Neměl žádné vážné zdravotní problémy. Domů jsem se těšila, hlavně na naši dcerku Elišku ( měla tehdy rok a půl ),  ale také jsem se bála jak všechno zvládnu.     Moc těžké pro mne bylo říkat sousedkám a známým na našem maloměstě, že se nám narodil chlapeček s Downovým syndromem. Některým jsem to ani nedokázala říct, když se rozplývaly  jakého máme  hezkého chlapečka. Několik měsíců to bylo opravdu hodně těžké.  Snažila jsem se myslet na naši Elišku, ale často jsem cítila vůči ní výčitky svědomí.

   Honzík se měl docela k světu. Hodně jsme jezdili  „po doktorech“, ale většinou jen preventivně. O Honzíkovo zdraví jsem se hodně bála. Děsily mne – a ještě teď děsí – choroby, které by ho mohly potkat. Je to ale dáno i mojí úzkostlivou povahou ( stejně se bojím i nemocí naší Elišky) a musím tuto svou chybu překonat. Snažím se myslet na přítomnost, užívat si svých roztomilých dětí.

   Samozřejmě, že nestíhám všechno tak, jak bych si představovala. Děti mám brzy po sobě a je to někdy dost náročné. Ale doufám, že pro Honzíka je důležitější, že má sestřičku Elišku, než to, že s ním mamka nedělá tak často  „paci, paci“.                       Honzíček se od začátku projevuje jako každé jiné miminko ( je jen trochu opožděný). Brzy se začal obracet na bříško. Když mě vidí, šťastně se směje a má moc rád Elišku. Je  mu teď 1 rok. Dobře se plazí po koberci, leze po čtyřech, snaží se posadit, žvatlá a hlasitě se směje. Má obrovský zájem o vše kolem sebe. Po roce kojení se naučil pít mlíčko z flaštičky, plastovou lahvičku si drží sám, papá ze lžičky.  Také se umí dobře vztekat.

  Honzík je vlastně velmi šťastné dítě. Vždyť má maminku a tatínka, Elišku, babičky a dědu. Je kolem něho sedm bratranců a sestřenic. Moc bych si přála, aby ho dobře přijali i ostatní lidé, hlavně děti.   Když se dnes na Honzíčka podívám,  vůbec nevidím, že má  nějaký Downův syndrom. Je to můj roztomilý chlapeček.    

                                                     (Paní Marie Holá, maminka Elišky a Honzíčka)                                                                                                    

                                                        ZPĚT                        Honzíček foto ZDE