O nás
Naše děti
Kontakt
Downův
syndrom
Nejbližší akce
OVEČKA, o.p.s.
Madlenka
Madlenka se narodila v listopadu 2003. Když mi ji na porodním sále dali poprvé do náručí, byla jsem nejšťastnější na světě a s manželem jsme se nemohli vynadívat na to, jak krásnou holčičku máme. Po chvíli jsme si ale všimli, že si Madlenku chodí prohlížet všechen personál a přítomní studenti, což nám bylo trochu podezřelé. Začali jsem se ptát, co se děje, ale všichni nás uklidňovali, že se jen chodí dívat, jak je hezká. Ten nádherný pocit úplného štěstí už ale zmizel a já si Madlenku prohlédla jiným očima. Malinkatá ouška, tlusté krátké prstíčky, rovná rýha přes celou dlaň, …. Vzpomněla jsem si na dobu svého studia na VŠ a praxe v Ústavech sociální péče, také na svoji bakalářskou práci na téma „Výchova dětí s Downovým syndromem“. Přišlo mi neuvěřitelné, že „problém“, kterému jsem se chtěla věnovat jako profesionál budu teď řešit jako máma. Teď s odstupem téměř šesti let si už přesně nepamatuji jak mi bylo. Moc dobře asi ne. Pamatuji si ale, že převažovala potřeba Madlenku ochránit před všemi, kdo by jí chtěl ublížit, nebo se na ni jen zle podívat. Hodně mě trápilo, jak se s tím smíří manžel, jeho i moje rodiče a prarodiče. Informace o DS mi nechyběly, spíš jsem byla velmi kritická ke znalostem personálu v nemocnici. Madlenka naštěstí neměla žádnou přidruženou vadu, dobře pila, dobře spala a tak jsme si ji po pěti dnech odnesli domů.

Všichni v rodině ji přijali nádherně, Madlenka byla úžasné mimčo a vlastně nám nedávala důvod se k ní chovat jinak než k jakémukoliv jinému zdravému miminku. Měla ( a stále má ) velký zájem o všechno dění kolem sebe. Její zvědavosti a touze všechno vyzkoušet „sama“ vděčíme asi za to, že se odmalička dobře, pomalu ale jistě, vyvíjí. Když byly Madlence necelé čtyři roky, přibyl nám do života další zdroj radosti – bráška Matyáš. Přibyl opravdu nečekaně, vlastně ze dne na den. Matyáše jsme adoptovali, protože vlastní miminko, po kterém jsme moc toužili už se nenarodilo. Doba, kdy jsme se pokoušeli o druhé dítě, otěhotněla jsem a následně se dozvěděla, že by se nemělo narodit, protože bude také postižené, byla nejsmutnější a nejnáročnější v mém životě. Dlouho mi trvalo, než jsem se tím trochu smířila.

Madlence bude brzy 6 let. Třetím rokem chodí do běžné mateřské školy v Česticích. Bydlíme na malinkaté vesnici a školka je ve vedlejší obci. Přijali nás kupodivu zcela bez problémů, bez vysvětlování, bez protekce,… dodnes to nechápu, ale nepátrám po tom. Prostě to zkusili, jestli to půjde a ono to šlo. Jsem za to učitelkám i paní ředitelce vděčná. Madlenka je ve školce moc spokojená. Brzy nás čeká zápis do školy a pravděpodobně odklad. Byli bychom rádi, kdyby mohla nastoupit do Základní školy a pokračovat se svými kamarády ze školky. Uvidíme, snad to vyjde.

Madlenka je veselé a spokojené dítě. Má spoustu zájmů a pořád se na něco těší. Těší se, že půjdeme nakupovat do obchoďáku, těší se s dětmi na hřiště, nemůže se dočkat, až půjdeme v sobotu do bazénu a bude jezdit na tobogánu, těší se na procházku k rybníku, na odpočinek u pohádky, na logopedii,… My dospělí s ní máme trochu problém, když jí nedokážeme vysvětlit například, že Ježíšek nepřijde dnes večer, i když už je zima a padá sníh. Když se Madlenka pro něco rozhodne a těší se na to, je snazší změnit směr otáčení Země než jí přesvědčit, že teď to nejde. J S dvouletým bráškou Matyášem jsou největší kámoši a úžasně si spolu vyhrají. Madlenka si roli starší zkušenější sestry náramně užívá a Matyáš k ní patřičně vzhlíží a dělá všechno co jeho vzor – starší ségra. Když se spolu spřáhnou, jsou nepřekonatelná dvojka.

Život s Madlenkou je fajn. Nikdy v životě jsem se nenasmála tolik jako se svými dětmi. Nikdy jsem se necítila tak šťastná, jako když oni jsou spokojení a veselí. Těžko je mi jen když začnu Madlenku srovnávat s výkony ostatních dětí. To mě pak přepadá smutek, někdy i pocit křivdy či závisti, že moje holčička nikdy nebude jako ostatní. Raději také nemyslím příliš na budoucnost, jaké to bude až bude dospělá a naše rodina jí možná nebude moci nabídnout všechno, po čem by toužila. Učím se tedy nesrovnávat a nebát se něčeho, co je ještě daleko. Teď a tady jsme totiž společně šťastní.

Anna Němcová
<
>