OVEČKA, o.p.s.
AUTOREM TOHOTO TEXTU JE ANEŽČINA MAMKA, KTERÁ RÁDA PÍŠE Z POHLEDU ANEŽKY:)
Ahojte všichni,
je mi patnáct a mám už svou občanku! Ale asi to vezmem zas pěkně popořadě… Tak tedy tento rok (rok 2020) byl dost podivný! Vše začalo celkem normálně, leden – škola, únor – škola, březen… Ale počkat, v únoru, to vám musím říct, byla ségra se školou na horách. Prvně v životě, dovedete si to představit? Týden někde v Rakousku, prvně na lyžích. No, vrátila se nadšená a vyprávěla a vyprávěla, až jsem zatoužila to lyžování taky vyzkoušet. Moje třída taky jela na hory, ale nějak jsme seznali, že to vezmou beze mě, protože, jak se znám, potřebovala bych, aby se mi někdo fakt hodně věnoval, protože sport není úplně má vášeň a neznámý sport už vůbec ne. Nikdo z rodičů si volno vzít nemohl, aby jel se mnou, tak jsem nakonec zůstala doma, ale paní asistentka pro mě vymyslela na každý den super zábavu – plovárnu, kočičí kavárnu, procházku po městě a tak, takže to bylo taky dobrý. Pak ale mamka přišla s tím, že jestli fakt chci, že mi to lyžování zařídí. A zařídila! Dozvěděla se, že jedna moc hodná paní organizuje na Šumavě Den s handicapem a přihlásila mě tam. Jely jsme spolu (s mamkou) vlakem do města Lipno, a tam na nás čekala ta hodná paní a zařídila mi, že mi v půjčovně půjčili lyžařskou výstroj a jedna skvělá instruktorka si mě vzala na starosti a asi hodinu se mi věnovala a učila mě se na lyžích nějak pohybovat. Ve výsledku jsem sjela malinký kopeček a byla jsem na sebe děsně pyšná a moc se mi to líbilo, i když jsem z toho byla unavená, a příští rok chci jet zas. Jenže, jestli to příští rok vůbec půjde, když… Ale o tom až za chvíli. Po té lyžovačce jsme ještě s mamkou směly na dvě hodiny do bazénu a předtím jsme si mohly sjet bobovou dráhu. Máma se děsně bála, ale já ji ukecala, a pak se jí to taky líbilo.
No jo, jenže pak jsme se vrátily domů a další týden už bylo vše jinak – koronavirus! On obcházel kolem už předtím, všude se o něm mluvilo, ale že zaútočí takhle i u nás, to asi nikdo nečekal. Zavřeli nám školu i kroužky, nemohla jsem se vídat s kamarádkami. To mi vadilo asi nejvíc. Sice jsme si různě psaly a volaly, ale sejít se osobně, to je něco jiného. A tak jsme nějak překlenuli to podivné druhé pololetí a konečně přišly prázdniny! Ty byly super – mohli jsme jet na tábor a být zas celý den s kámoškama a bez roušek a spát ve stanu a jednu noc na puťáku pod širákem, no nádhera. Potom dovolená s celou rodinou v Budapešti, Bratislavě a Vídni a nakonec ještě týdne na kolech taky s rodinou a ještě s jednou kamarádkou. Bylo to skvělé.
A pak zas začala škola a já oslavila ty své patnácté narozeniny doma i s holkama. Do školy už jezdím úplně sama, jako že i bez bráchy, ten totiž taky přešel na gymnázium jako předtím ségra. Ale to není problém, jsem už přece velká. A taky jsem začala chodit na tréninky plavání!!! A zase se rozjel náš dramaťák. A samozřejmě pokračuju s klavírem. Jenže… Přišla půlka října a zas bylo vše v háji. Zas ten koronavirus, učení z domova a žádné plavání, žádné kroužky, žádné kamarádky. Doma je to fajn, nemusím tak brzo vstávat, všichni jsme tu spolu, ale stýská se mi po spolužácích a po holkách z dramaťáku a dokonce i po učitelích. Ještěže teď v prosinci můžeme aspoň někdy do školy, jinak už bych byla asi hodně smutná. Ani u dědy v Litoměřicích jsme už dávno nebyli, to je fakt na houby!
A tak si moc přeju, aby koronavirus už skončil a zase bylo vše jako dřív a já se mohla vídat s kamarádama.
Vaše Anežka (očima své mámy)
Ahojte všichni,
je mi patnáct a mám už svou občanku! Ale asi to vezmem zas pěkně popořadě… Tak tedy tento rok (rok 2020) byl dost podivný! Vše začalo celkem normálně, leden – škola, únor – škola, březen… Ale počkat, v únoru, to vám musím říct, byla ségra se školou na horách. Prvně v životě, dovedete si to představit? Týden někde v Rakousku, prvně na lyžích. No, vrátila se nadšená a vyprávěla a vyprávěla, až jsem zatoužila to lyžování taky vyzkoušet. Moje třída taky jela na hory, ale nějak jsme seznali, že to vezmou beze mě, protože, jak se znám, potřebovala bych, aby se mi někdo fakt hodně věnoval, protože sport není úplně má vášeň a neznámý sport už vůbec ne. Nikdo z rodičů si volno vzít nemohl, aby jel se mnou, tak jsem nakonec zůstala doma, ale paní asistentka pro mě vymyslela na každý den super zábavu – plovárnu, kočičí kavárnu, procházku po městě a tak, takže to bylo taky dobrý. Pak ale mamka přišla s tím, že jestli fakt chci, že mi to lyžování zařídí. A zařídila! Dozvěděla se, že jedna moc hodná paní organizuje na Šumavě Den s handicapem a přihlásila mě tam. Jely jsme spolu (s mamkou) vlakem do města Lipno, a tam na nás čekala ta hodná paní a zařídila mi, že mi v půjčovně půjčili lyžařskou výstroj a jedna skvělá instruktorka si mě vzala na starosti a asi hodinu se mi věnovala a učila mě se na lyžích nějak pohybovat. Ve výsledku jsem sjela malinký kopeček a byla jsem na sebe děsně pyšná a moc se mi to líbilo, i když jsem z toho byla unavená, a příští rok chci jet zas. Jenže, jestli to příští rok vůbec půjde, když… Ale o tom až za chvíli. Po té lyžovačce jsme ještě s mamkou směly na dvě hodiny do bazénu a předtím jsme si mohly sjet bobovou dráhu. Máma se děsně bála, ale já ji ukecala, a pak se jí to taky líbilo.
No jo, jenže pak jsme se vrátily domů a další týden už bylo vše jinak – koronavirus! On obcházel kolem už předtím, všude se o něm mluvilo, ale že zaútočí takhle i u nás, to asi nikdo nečekal. Zavřeli nám školu i kroužky, nemohla jsem se vídat s kamarádkami. To mi vadilo asi nejvíc. Sice jsme si různě psaly a volaly, ale sejít se osobně, to je něco jiného. A tak jsme nějak překlenuli to podivné druhé pololetí a konečně přišly prázdniny! Ty byly super – mohli jsme jet na tábor a být zas celý den s kámoškama a bez roušek a spát ve stanu a jednu noc na puťáku pod širákem, no nádhera. Potom dovolená s celou rodinou v Budapešti, Bratislavě a Vídni a nakonec ještě týdne na kolech taky s rodinou a ještě s jednou kamarádkou. Bylo to skvělé.
A pak zas začala škola a já oslavila ty své patnácté narozeniny doma i s holkama. Do školy už jezdím úplně sama, jako že i bez bráchy, ten totiž taky přešel na gymnázium jako předtím ségra. Ale to není problém, jsem už přece velká. A taky jsem začala chodit na tréninky plavání!!! A zase se rozjel náš dramaťák. A samozřejmě pokračuju s klavírem. Jenže… Přišla půlka října a zas bylo vše v háji. Zas ten koronavirus, učení z domova a žádné plavání, žádné kroužky, žádné kamarádky. Doma je to fajn, nemusím tak brzo vstávat, všichni jsme tu spolu, ale stýská se mi po spolužácích a po holkách z dramaťáku a dokonce i po učitelích. Ještěže teď v prosinci můžeme aspoň někdy do školy, jinak už bych byla asi hodně smutná. Ani u dědy v Litoměřicích jsme už dávno nebyli, to je fakt na houby!
A tak si moc přeju, aby koronavirus už skončil a zase bylo vše jako dřív a já se mohla vídat s kamarádama.
Vaše Anežka (očima své mámy)