„
"Ahoj!“ volá Ondra na všechny lidi, které potká. rok 2010
Tak a já jsem tu, abych vám pověděla něco nového o Ondrovi. Roste jako z vody a je to už pěkný rošťák. Má rád muziku a tancování, také hru na klavír, ale zatím jen dle své fantazie. Zajímá ho, když mu čtu s knih a povídáme si nad obrázky.
Když mu bylo 2,5 roku, tak jsme začali chodit na tancování pro nejmenší děti. Program pro ně se jmenoval „První krůčky k hudbě“. To se mu velice líbilo. Díky tomuto tanečnímu kurzu se naučil do měsíce chodit bez opory. Když viděl, jak dětičky chodí a běhají, snažil se o totéž.
Ve 4 letech začal chodit do mateřské školy. Nejdříve jsem chodila s ním na 4 hodiny týdně na zvykání si a později na celé dopoledne s asistentkou. Do školky jednou za měsíc dojíždí paní logopedka. Chodíme k ní a společnými silami i s asistentkou se snažíme Ondru přimět mluvit. Říká už několik slov. Zvláště si oblíbil slovo „neci“. Ve školce se mu líbí.
Paní učitelka
nedávno prohlásila: „ Kdyby Ondra uměl všechno stejně jako jí, tak by to
bylo skvělé“. Zapojuje se s dětmi do cvičení a her, rád lepí, pokouší se
dělat to co ostatní děti. Také ve šk
olce
rád vaří.
Na procházky už chodí pěšky. Ze začátku docházky do školky byl dost unavený a tak ho paní asistentka vozila v kočáru. Jo a také už zvládne vylézt na žebřík, ale slézt, to ještě ne. Ještě jsme zkoušeli tříkolku, ale to nám zatím moc nejde. Je líný šlapat...
Ahoj všichni, jmenuji se Petra a mám syna s DS. Jmenuje se Ondra. rok 2008
Narodil se v zimě roku 2006. Teď je mu 20 měsíců.
Celé těhotenství jsme se těšili na mrňouse. Všechno bylo fajn. Doktoři mě hodně honili na různá vyšetření a všechny byly OK. Poslali mě i na genetiku. Test vyšel dobře. Nemusela jsem na plodovku. Pravděpodobnost DS byla 1:1000. V takovém případě se na plodovku prý nemusí. Na všech ostatních vyšetřeních bylo prý vše v pořádku. A tak, když se Ondra rozhodl, že je mu u mě těsno, bylo zrovna jedno úterý v jednu hodinu ráno.
Po sedmi hodinách se vyklubal a já plála štěstím, když mi ho přinesli. Byl tak nádherný. To jsem ještě netušila, co mě čeká v příštích dnech. Ondrášek byl tak tiché, téměř neplačící dítě. Byl to prostě pohodář. Třetího dne našeho pobytu v porodnici mi dětská lékařka řekla, že můj chlapec má DS. Nevěděla jsem, co to znamená. Nevěděla jsem, jestli se mám smát, plakat, či co vlastně mám dělat. Po příchodu na pokoj jsem prvně běžela ke svému dítěti a dlouho ho chovala v náručí a tekli mi slzy. Moje sestřenice, která tehdy byla u mě zrovna na návštěvě mě uklidnila, že určitě všechno bude ok a já prý vše zvládnu. Zatím vše zvládám, snad i díky ní.
Když jsme se vrátili z nemocnice domů, chtěla
jsem o DS vědět vše. Tak js
em ve volné chvilce surfovala na internetu a narazila na stránky, kde jsem se hodně dozvěděla.
Poslala jsem do diskuse nějaký dotaz a dostala jsem několik odpovědí. Mezi nimi i odpověď ze sdružení Ovečka.
Je to fajn, že můžu občas mluvit s lidmi, kteří mají stejný problém. Ondra je o něco pozadu ve vývoji, ale od doby, co bere lék na nedostatečnou funkci štítné žlázy tak dost dohání. Je teď ve stádiu, kdy začíná lézt po čtyřech a občas se i v ohrádce postaví na nohy. Každý pokrok je super a já mám vždy děsnou radost, že zase zvládl popojít o krok dál. Je to naše zlatíčko. Snad je to i tím, že má starší sestru a snaží se jí napodobit.