PETRUŠKA
Rok 2010
Petruška je už malá slečna, která umí doma uklidit, snaží se mamince pomáhat s domácími pracemi, samozřejmě se "škádlí" se sestřičkou, což dá mamince, pokud vím, občas dost zabrat. Do Ovečky jezdily maminka a malá Petruška 3 roky, předloni se narodila ještě Janička, a tak nezbývá čas... Od té doby, co dostala Petruška naslouchadlo, se samozřejmě snaží vytvářet slova, jde to velmi zvolna, ale stále. Petruška navštěvuje speciální školu v Milevsku. Maminka ji vede především k denním běžným činnostem a daří se jim to výborně. Petruška je milá, vstřícná, poslušná, je to krásná slečna, která je už teď mamince doma pomocnicí.
Rok 2006
Petra i nadále navštěvuje zvláštní školu, kde letos nastoupila do 1. třídy s rehabilitačním programem. Ve škole je velmi oblíbená, jak přicházíme ráno do školy, hned se se všemi vítá a nevynechá nikoho. Učivo zvládá docela dobře, jen mluvení nám dělá ještě problémy. Ale v tom nám pomáhá naše paní logopedka a učitelka v Ovečce, kam se snažíme týdně dojíždět. Velká pomoc je i doma od Petry mladší sestřičky Elišky, které je už 5 let a snaží se s Petrou mluvit a chce na ní i odpovědi. Jinak je Petra docela samostatná a manuálně zručná. Například si už sama nosí ve školní jídelně jídlo, když jdou s dětmi na zahradu, ví co se po ní chce a snaží se dělat naučenou práci., ale dlouho nevydrží. Její oblíbená činnost je hrát si na písku nebo jezdit na trojkolce. Na obyčejném kole ji jezdit zatím nejde kvůli potížím s udržením rovnováhy.
Závěrem bych chtěla podotknout, že to chce hodně lásky, trpělivosti a pochopení k našim dětem, ale i od našeho okolí.
Rok 2004
Milé maminky, jsem jedna z Vás, kterým se narodilo dítě s Downovým syndromem. Ráda bych se podělila o své zkušenosti.
Když se mi Petruška narodila, byla jsem tím zaskočená, neboť mi bylo 21 let. Lékaři mi řekli, že jsem jedna ze dvou tisíc maminek, které se něco takového přihodilo. Po návratu z porodnice jsem se trápila tím, že Petruška je jiná. Ale došla jsem k řešení dost brzy. Začala jsem o tom mluvit s kamarádkami. Před cizími lidmi jsem se nestyděla říci, že má Petruška mozaikovou formu Downova syndromu. Velice mi to pomáhalo vyrovnat se s tím, dnes už je to samozřejmost.
Když byl Petrušce rok, bylo nám divné, že trochu zaostává. Tak jsem začala shánět někoho, kdo mi pomůže a dá radu jak vychovat takto postižené dítě. Pomoc jsem našla. To když začala chodit na rehabilitaci, neboť Petra nechtěla lézt a chodit. Rehabilitační sestřička, která předtím pracovala u podobně postižených dětí, mi řekla na rovinu, že mám Petrušku brát jako zdravé dítě a nepřipouštět si, že je postižená.
Petry velký úspěch se dostavil už po půl roce. To když začala lézt a prvně se postavila. Když začala ve dvou letech chodit, tak také přestala nosit přes den plenky. O půl roku později už pleny neměla ani v noci. Petra je i manuálně šikovná, jenom nechce mluvit. Do školky chodila ráda a děti ji měly také rády. Když se Petrušce narodila sestřička Eliška, tak se mi snažila pomáhat. Nosila plenky, dávala hračky, když Eliška neměla dudlík, sama jí jej bez říkání dala. Bylo vidět, že ji má moc ráda.
Dnes už Petra chodí do školy, do druhé třídy přípravného stupně pomocné školy. Moc se jí tam líbí. Loni v zimě jsme zjistili, že Petra má středně těžkou nedoslýchavost. Podstoupila dvě operace, kdy jí byly zavedeny do uší drenážky, aby odtékala přebytečná ušní tekutina a Petra lépe slyšela, což se také stalo. Po třičtvrtě roce se Petra snaží říci co potřebuje, i když jí ještě není tak moc rozumět.
Závěrem: Milí rodiče, chce to velkou trpělivost a velkou lásku a nebojte se, že to nezvládnete. Hlavně se nedejte odradit lidmi, kteří nevědí, co taková péče obnáší a kritizují Vás.
